Zde je přehled všech soudních řízení ve věci. Barevně je odlišeno řízení o meritorní žalobě a žalobě pro zmatečnost.
2015 – 2016
. . . . Žaloba podána k Okresnímu soudu Vsetín, který začal řešit příslušnost soudu. Žalovaná souhlasila s předáním věci ke KS Ostrava, žalobce s tím nesouhlasil. VS Olomouc vydal usnesení o předání věci ke KS Ostrava bez odůvodnění, což v případě nesouhlasu jedné ze stran není správný postup. Rozhodování o předání trvalo cca 6 měsíců a v této době proběhla schůzka dočasné právní zástupkyně žalované strany s budoucím zákonným soudcem v případu u KS Ostrava. Ve stejné době byl do věci zapojen bývalý soudce téhož soudu, který se měl stát novým právním zástupcem žalované strany.
2016 – 2018
. . . . Meritorní řízení o žalobě před Krajským soudem v Ostravě. Ihned pro přidělení věci v roce 2016 byla provedena účelová výměna soudců a právních zástupců žalované strany. V důsledku toho případ soudil náhradní soudce mající mimořádné vazby na nového právního zástupce žalované strany. Soudce rozhodl ve prospěch žalované strany, přičemž ignoroval klíčové důkazy, které v rozsudku nijak nevypořádal (pominul je). Žalobce teprve na základě tohoto tendenčního rozsudku začal pátrat, zda existují nějaké vazby mezi náhradním soudcem a novým právním zástupcem. Ukázalo se, že existují a jsou rozsáhlé. Nový právní zástupce byl krátce předtím místopředsedou tohoto soudu a nejen to… Také se začalo jevit, že předchozí výměna soudců a právních zástupců byla řízená a organizovaná s cílem dosadit soudce vybraného žalovanou stranou a to s aktivní pomocí zákonného soudce, který se sám vyloučil.
2018
. . . . Odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Senát tvořili bývalí kolegové nového právního zástupce žalované strany, který na tomto soudu pracoval v roce 2014 jako soudce. Odvolání zamítnuto ze zcela zástupného a nesmyslného důvodu.
2019 – 2021
. . . . Dovolání k Nejvyššímu soudu, který zrušil předchozí rozsudek pro nesprávný právní závěr.
2021
. . . Odvolací vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání. Senát potvrdil předchozí závěr Krajského soudu v Ostravě včetně všech nesprávných a tendenčních zjištění skutkového stavu, kde ignoroval důkazy žalobce a vycházely z tvrzení žalované strany. Senát tvořili bývalí kolegové nového právního zástupce žalované strany, který na tomto soudu pracoval v rove 2014 jako soudce.
2021 – 2022
. . . Dovolání k Nejvyššímu soudu zamítnuto pro formální nepřípustnost. Dovolání totiž nenastolovalo k vyřešení pouze právní otázku, ale napadalo nesprávně zjištěný skutkový stav předchozích dvou řízení, která ignorovala důkazy žalobce a vycházela z tvrzení žalované strany. Nejvyšší soud se již skutkovou podstatou nezabývá, pročež dovolání odmítl. Doporučil však podat žalobu pro zmatečnost z důvodu možné a nevyjasněné podjatosti náhradního soudce a nedůvodného odnětí zákonného soudce.
2022
. . . . Žaloba pro zmatečnost před Krajským soudem v Ostravě podaná na základě doporučení Nejvyššího soudu. O žalobě rozhodovala soudkyně JUDr. Pavla Petříková – dlouholetá kolegyně a podřízená nového právního zástupce. Soudkyně zamítla žalobu na základě právního názoru, který všechny následující soudy označili za zcela nesprávný. Také odmítla provedení důkazů, které měly objasnit důvody a okolnosti pro vyloučení zákonného soudce.
2022 – 2023
. . . . Odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Senát, kterému předsedala JUDr. Eustasie Rutarová tvořily bývalé kolegyně nového právního zástupce, který na tomto soudu pracoval v roce 2014 jako soudce v době, kdy JUDr. Rutarová byla místopředsedkyní soudu. Odvolací senát potvrdil, že právní závěr předchozího prvostupňového soudu (soudkyně JUDr. Pavla Petříková) byl zcela nesprávný, přesto mu věc nevrátil a odvolání zamítl. Původní nesprávný právní závěr nahradil novým právním závěrem. I tento soud opakovaně odmítl provedení důkazů, které měly objasnit důvody a okolnosti pro vyloučení zákonného soudce.
2023
. . . Dovolání k Nejvyššímu soudu zamítnuto, ovšem s překrouceným a nepřiléhavým odůvodněním, což posléze potvrdil Ústavní soud. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že také předchozí Vrchní soud v Olomouci a jeho senát vedený JUDr. Rutarovou opět vycházel z nesprávného právního závěru. Přesto mu věc nevrátil a dovolání zamítl.
2023 – 2024
. . . . Stížnost k Ústavnímu soudu byla zamítnuta nálezem o rozsahu 17 stran. Ústavní soud všechna předchozí rozhodnutí soudů otevřeně kritizoval jako nesprávné, neúplné, formální bez odůvodnění (o tom následující text v bloku níže). Nejspíše proto se rozhodl svůj nález pojmout tak, jako by to bylo další třetí přezkumné usnesení obecného soudu (po soudu nalézacím, odvolacím a dovolacím). Detailně totiž rozebírá skutkový stav, analyzuje jednotlivé důkazy, chybějící důkazy doplňuje vlastními spekulacemi. Z toho pak vyvozuje nové právní závěry odlišné od předchozích soudů. Ústavní soud tedy fakticky provedl detailní přezkum a nové hodnocení skutkového stavu – provedl nový výklad „podústavního“ práva. Přitom Ústavní soud sám opakovaně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoli „superrevizní“ přezkum předchozích rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017, III. ÚS 3701/15).
Navzdory – na první pohled – důkladnému a detailnímu přezkumu v nálezu něco schází. Naprosto schází ústavní rozměr. Senát ÚS se zamotal a ztratil v jednotlivých separovaných detailech. A co je horší, senát ÚS se opakovaně a výrazně odchýlil od dřívější judikatury ÚS, aniž by postupoval podle § 23 zákona o ÚS, tedy aniž by věc postoupil k posouzení plénu. V odkazu je věcná kritika nálezu ÚS.
Z následující citace si lze udělat obrázek o průběhu celého řízení žaloby o zmatečnosti. Okomentoval ho Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 2404/23, bod č. 49 takto:
„V tomto případě ovšem počet instancí, kterým stěžovatel námitky proti náhradnímu soudci předložil, poněkud nekoresponduje s rozsahem věcného přezkumu, který byl skutečně proveden. Ve věci samé se jim sice věnoval i Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Vzhledem k tomu, že na toto posouzení účastníci řízení poukazovali, k němu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud reagoval na tvrzení stěžovatele poměrně obecně, pouze odkazem na to, že nebyla tvrzena žádná ze skutečností, která podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zakládá důvody pro vyloučení (s odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí). Neobsahovala však vysvětlení, proč stěžovatelem uvedené důvody konkrétně neobstojí. Pro nynější řízení je nicméně podstatnější míra, v níž se dostalo stěžovatelovým námitkám přezkumu v řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle závěru Nejvyššího soudu krajský soud při rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost posoudil tento aspekt věci podle zcela nesprávného právního názoru. Z nesprávného právního názoru vycházel následně i vrchní soud. To Nejvyšší soud „zhojil“ tím, že nesprávný právní názor měl v jeho rozhodnutí jen „podpůrnou úlohu“. Ústavní soud není přesvědčen o tom, že v kontextu rozhodnutí vrchního soudu měla úvaha o nezbytnosti argumentovat v žalobě pro zmatečnost novými skutečnostmi jen „podpůrnou úlohu“. Ovšem i když tato úvaha byla součástí rozhodovacích důvodů (ratio) rozhodnutí, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že vrchní soud se okrajově „dopustil“ také vyjádření právního názoru na věc samu, byť tak učinil zcela stručnou, skoupě odůvodněnou úvahou. Podrobnější vypořádání stěžovatelových argumentů tak lze nalézt až v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ten kvazimeritorním posouzením významně doplnil dosavadní nedostatečné úvahy nižších obecných soudů rozhodujících o žalobě pro zmatečnost.“