Podstatou zde popisovaného případu je organizované předaní zájmového soudního případu mezi soudci a prvními zástupci žalované strany. Novým právním zástupcem žalované strany se stal advokát, který byl několik měsíců dříve dlouholetým soudcem KS v Ostravě a nadto dlouholetým mentorem a přímým nadřízeným náhradního soudce. Situaci, kdy si žalovaná strana zastoupená bývalým místopředsedou téhož soudu zorganizuje obsazení soudu nelze nazvat jinak, než korupcí. Takovou korupci lze poodkrýt (poodhalit) ale nelze ji prokázat, pokud celý soudní systém před tím zakrývá oči a dokonce systematicky a aktivně brání dokazování. Proč? Kolegialita? Obava z poškození jména justice?
Nejpřiléhavější slovo je – klientelismus.
Nový právní zástupce JUDr. Hampel ještě v pozici soudce a místopředsedy krajského soudu a viceprezidenta soudcovské unie ČR poskytnul interview iDNES, které vyšlo pod titulkem „Na soudech se běžně uplácí“
Mohl by vzniknout dolem, že interview JUDr. Hampela z roku 2002 již v roce 2014 až 2016 nebylo aktuální a nijak nesouvisí s manipulací při přidělování zde popisovaného případu, kterou posvětila JUDr. Hrdinová, tehdejší předsedkyně soudu. Lze připomenout, že praxe při přidělování věcí ze strany JUDr. Hrdinové byla předmětem tvrdé kritiky ze strany Ústavního soudu. Ten ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 3141/15 ze dne 6. 9. 2016 doslova uvedl: „Ústavní soud uzavírá, že aktivity předsedkyně Krajského soudu v Ostravě spočívající v plošném a dlouhodobém popírání zákonných pravidel a přidělování insolvenčních věcí podle vlastní – svévolné úvahy vykazují rysy obcházení zákona ve značném měřítku; jejich projevy lze nazvat „insolvenčním inženýrstvím“ a u dotčených subjektů logicky podněcují úvahy o záměrně budovaném klientelistickém, či dokonce korupčním prostředí.“
S podezřením na korupci je spojen také odchod JUDr. Hampela od soudu. V souvislosti s kárnou žalobou na tehdejší předsedkyni soudu JUDr. Hrdinovou bylo medializováno více případů. V roce 2014 JUDr. Hrdinová nabízela soudcům možnost vyhnout se kárné žalobě. Nabídka zněla jako výběr mezi kárnou žalobou nebo dobrovolnou rezignací. Soudce JUDr. Hampel rezignoval na funkci koncem září 2014 bez udání důvodu. Jeho rezignace je spojována s kauzou obchodního rejstříku Krajského soudu v Ostravě a podezřeními spojenými s fúzí společností navázaných na Baník Ostrava za což mu údajně hrozila kárná žaloba. Jeho funkce soudce zanikla 31. ledna 2015.
Na úmyslné obstrukce jsem narazil při své snaze získat od Krajského soudu v Ostravě informace o všech věcech souzených náhradním soudcem (Walder), v nichž vystupoval jako právní zástupce jeho bývalý mentor (Hampel). Celkem 3 roky probíhal soud o vydání těchto informací a i přes nařízení Nejvyšším správním soudem o jejich vydání jsem tyto informace ve věrohodné podobě od Krajského soudu v Ostravě nezískal.
Věc bylo možné napravit v rámci žaloby pro zmatečnost, opět před Krajským soudem v Ostravě. O žalobě rozhodovala soudkyně JUDr. Pavla Petříková – dlouholetá kolegyně a podřízená JUDr. Hampela. Soudkyně zamítla žalobu na základě právního názoru, který všechny následující soudy označili za zcela nesprávný. Přiléhavější by bylo označit ho za absurdní. Tato soudkyně také odmítla provedení důkazů, které měly objasnit důvody a okolnosti pro nezákonné vyloučení zákonného soudce, což byl její další kolega a vyloučil se sám s cílem přenechat případ jinému kolegovi.
Věc bylo možné napravit v rámci odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci. Senát, kterému předsedala JUDr. Eustasie Rutarová tvořily bývalé kolegyně JUDr. Hampela, který na tomto soudu pracoval v roce 2014 jako soudce v době, kdy JUDr. Rutarová byla místopředsedkyní soudu. Odvolací senát potvrdil, že právní závěr předchozího prvostupňového soudu JUDr. Petříkové byl zcela nesprávný. Přesto mu ale věc nevrátil a odvolání zamítl. Původní nesprávný právní závěr nahradil novým právním závěrem – později rovněž označeným za nesprávný. I tento soud opakovaně odmítl provedení důkazů, které měly objasnit důvody a okolnosti pro vyloučení zákonného soudce.
Věc bylo možné napravit v rámci dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten konstatoval, že také předchozí VS v Olomouci a jeho senát vedený JUDr. Rutarovou opět vycházel z nesprávného právního závěru. Přesto věc nevrátil k novému projednání a opatření důkazů. Rovněž NS dovolání zamítl a konstatoval, že důvody pro dovolání neobstojí, přitom ale neuvedl žádné vysvětlení, proč neobstály. Toho si později všiml i Ústavní soud. Ústavní soud poté k tomu napsal toto:
Nález Ústavního soudu IV. ÚS 2404/23
„V tomto případě ovšem počet instancí, kterým stěžovatel námitky proti náhradnímu soudci předložil, poněkud nekoresponduje s rozsahem věcného přezkumu, který byl skutečně proveden. Ve věci samé se jim sice věnoval i Nejvyšší soud v prvním rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Vzhledem k tomu, že na toto posouzení účastníci řízení poukazovali, k němu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud reagoval na tvrzení stěžovatele poměrně obecně, pouze odkazem na to, že nebyla tvrzena žádná ze skutečností, která podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zakládá důvody pro vyloučení (s odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí). Neobsahovala však vysvětlení, proč stěžovatelem uvedené důvody konkrétně neobstojí. Pro nynější řízení je nicméně podstatnější míra, v níž se dostalo stěžovatelovým námitkám přezkumu v řízení o žalobě pro zmatečnost. Podle závěru Nejvyššího soudu krajský soud při rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost posoudil tento aspekt věci podle zcela nesprávného právního názoru. Z nesprávného právního názoru vycházel následně i vrchní soud. To Nejvyšší soud „zhojil“ tím, že nesprávný právní názor měl v jeho rozhodnutí jen „podpůrnou úlohu“. Ústavní soud není přesvědčen o tom, že v kontextu rozhodnutí vrchního soudu měla úvaha o nezbytnosti argumentovat v žalobě pro zmatečnost novými skutečnostmi jen „podpůrnou úlohu“. Ovšem i když tato úvaha byla součástí rozhodovacích důvodů (ratio) rozhodnutí, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že vrchní soud se okrajově „dopustil“ také vyjádření právního názoru na věc samu, byť tak učinil zcela stručnou, skoupě odůvodněnou úvahou. Podrobnější vypořádání stěžovatelových argumentů tak lze nalézt až v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ten kvazimeritorním posouzením významně doplnil dosavadní nedostatečné úvahy nižších obecných soudů rozhodujících o žalobě pro zmatečnost.“
Jak je patrno z předchozí citace nálezu, tak Ústavní soud všechna předchozí rozhodnutí soudů otevřeně kritizoval jako nesprávné, neúplné, formální bez odůvodnění. Přesto jim věc nevrátil a rozhodl nálezem, nad nímž je třeba se pozastavit. Prvním problematickým aspektem nálezu je skutečnost, že rozhodující senát se prokazatelně a výrazně odchýlil od dřívější judikatury ÚS, aniž by postupoval podle § 23 zákona o ÚS, tedy aniž by věc postoupil k posouzení plénu. Tato skutečnost je podrobně popsána v kritice nálezu ÚS, k předmětné kritice existuje řada potvrzujících odborných právních stanovisek a začínají se objevovat odborné články.
Co je však horší, tento nález ÚS plně otevřel prostor pro účelové obcházení rozvrhu práce. Nález poskytuje praktický návod na snadné odnětí zákonného soudce. Napříště se každý soudce může sám svým vlastním oznámením snadno vyloučit z projednávání věci. Podle tohoto nálezu stačí pro vyloučení soudce oznámení „jekékoli“ mimoprocesní informace a není potřeba žádný objektivizační postup a žádná konkretizace. Při širším praktickém uplatnění nového přístupu judikovaného ÚS v nálezu si mohou soudci v případě zájmu a motivace vzájemně přenechávat případy a snadno tak obejít rozvrh práce, který byl dosud vnímán jako klíčový nástroj pro boj s korupcí soudců a nezbytný předpoklad nezávislosti řadových soudců.