Plné znění nálezu sp. zn. IV. ÚS 2404/23 ze dne 27. 11. 2024
Prvním problematickým aspektem nálezu IV. ÚS 2404/23 je skutečnost, že rozhodující senát se zjevně a výrazně odchýlil od dřívější judikatury ÚS, aniž by postupoval podle § 23 zákona o ÚS, tedy aniž by věc postoupil k posouzení plénu. Rozhodování ÚS ve složení senátu, který se odchýlil od dřívějšího právního názoru vysloveného v nálezu, aniž by věc postoupil k posouzení plénu, představuje závažné porušení zákona o Ústavním soudu. Podle § 23 tohoto zákona je senát povinen v takové situaci otázku předložit plénu, jehož stanoviskem je pak v dalším řízení vázán. Tento mechanismus má zajistit jednotnost judikatury Ústavního soudu a zabránit svévolnému odchylování se od ustálené rozhodovací praxe.
Dalším zásadním problémem je, že nález ÚS se odchýlil od své dřívější restriktivní judikatury a otevřel prostor pro účelové obcházení rozvrhu práce. Ve své podstatě poskytuje návod na obcházení rozvrhu práce soudu a snadné odnětí zákonného soudce. Napříště se každý soudce může sám svým vlastním oznámením snadno vyloučit z projednávání věci. Podle tohoto nálezu stačí pro vyloučení soudce oznámení „jekékoli“ mimoprocesní informace a není potřeba žádný objektivizační postup a žádná konkretizace. Při širším praktickém uplatnění nového přístupu judikovaného ÚS v nálezu si mohou soudci v případě zájmu a motivace vzájemně přenechávat případy a snadno tak obejít rozvrh práce, který byl dosud vnímán jako klíčový nástroj pro boj s korupcí soudců a nezbytný předpoklad nezávislosti řadových soudců.
Podrobný výčet odchýlení nálezu od dřívějších právních názorů ÚS vyslovených v nálezech je specifikován v dokumentu věcná kritika nálezu ÚS a ta je doplněna podrobnými právními stanovisky.
Kritikou nálezu Ústavního soudu se v médiích věnují také odborné články:
– Když judikatura ztratí kontinuitu
– Reflexe některých závěrů judikatury k vyloučení soudce pro podjatost