Článek s titulkem „Reflexe některých závěrů judikatury k vyloučení soudce pro podjatost“ je dostupný na portálu Právní prostor. Článek popisuje několik případů, kdy soudy postupovaly netransparentně, zakrývaly podjatost nebo dokonce korupci.
Vzhledem k tomu, že případ týkající se kritizovaného nálezu Ústavního soudu je až na samotném konci článku, bude zde příslušná část článku převzata.
Reflexe některých závěrů judikatury k vyloučení soudce pro podjatost
Nález ÚS ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2404/23:
ÚS v tomto případu řešil ne/podjatost rovnou dvou soudců rozhodujících v nalézacím řízení sporném. Obecné soudy pravomocně vyloučily z projednání a rozhodování věci zákonného soudce, neboť dle svých slov o řešeném případu „v obecné rovině“ hovořil s právní zástupkyní protistrany stěžovatele. Věc proto připadla náhradnímu soudci. Nedlouho poté se změnil i právní zástupce protistrany stěžovatele, jímž se stal advokát, který dříve býval soudcem u stejného soudu jako náhradní soudce, s nímž společně navíc vedli odborné přednášky. Nový advokát v minulosti též vedl rigorózní práci náhradního soudce. Obecné soudy ale náhradního soudce nevyloučily.
ÚS nejprve zopakoval obecná východiska (vycházející z výše uvedených rozhodnutí) a poté uvedl, že „už samo oznámení JUDr. Gottwalda [tj. vyloučeného zákonného soudce] o skutečnostech potenciálně zakládajících důvody podjatosti (č. l. 27 spisu krajského soudu) je formulováno tak, že se nevyjadřuje k podjatosti ze subjektivního pohledu (jinak řečeno, soudce v něm neuvedl, že se cítí podjatý, ani neuvedl opak)“ a že lze předpokládat, že informace získané od bývalé právní zástupkyně mohou ovlivnit soudcův úsudek. Argumentace ÚS je ale zároveň vnitřně rozporná: ÚS totiž současně upozornil, že předmětné soudcovo oznámení umožňuje různé výklady. Pokud soudcovo oznámení umožňuje více přiměřeně možných výkladů, tak dle našeho mínění nemůže být dostatečným důvodem pro vyloučení soudce (navíc vyloučení vcelku bez dalšího).
Jako problematické vnímáme i to, že ÚS posvětil neprovedení důkazů navržených k prokázání obsahu sdělení poskytnutého právní zástupkyní protistrany stěžovatele zákonnému soudci. ÚS uvedl, že „Vrchní soud sice v podstatě úplně nahradil důvody, proč by bylo nadbytečné provést dokazování pomocí navrhovaných výsledků, dospěl však k totožnému závěru ohledně dokazování jako krajský soud“. Z nálezu explicitně vyplývá, že ÚS posvětil to, že obecné soudy neprovedly předmětné důkazy, poněvadž nebyly v souladu s právním názorem, který si ve věci utvořily. Z předchozího nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2942/10, nicméně vyplývají pouhé tři přípustné důvody pro (obecné) neakceptování důkazního návrhu: (i) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (ii) důkazní prostředek nedisponuje vypovídací potencí; (iii) nadbytečnost – tvrzení, které má daný důkazní prostředek prokazovat, bylo již bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. V tomto konkrétním případě nebyl dle našeho mínění přítomen žádný z těchto tří důvodů, proto se ÚS zřejmě zřejmě odchýlil od tohoto nálezu, aniž by dodržel povinnosti plynoucí z § 23 zákona o ÚS (k tomu srov. další část příspěvku).
ÚS naopak posvětil nevyloučení náhradního soudce, když odkázal na to, že vztah mezi náhradním soudcem a novým právním zástupcem byl „čistě profesní a profesionální“. ÚS nicméně vybočil ze závěrů výše citované judikatury, pokud jde o posuzování (objektivně) důvodných pochybností o nepodjatosti soudce. Vztah náhradního soudce a zástupce účastníka byl dle našeho mínění (přinejmenším z pohledu třetích osob, což je důležité pro objektivní posouzení nepodjatosti) podobně intenzivní jako např. vztah soudce a univerzity ve výše uvedeném případě řešeném ESLP.
Závěr ÚS je navíc vnitřně rozporný se závěrem o vyloučení zákonného soudce v dané věci: u zákonného soudce bylo důvodem vyloučení oznámení o neurčitých informacích získaných mimoprocesní cestou, zatímco u náhradního soudce naopak nebyl důvodem vyloučení dlouholetý kolegiální vztah soudce a zástupce účastníka (který byl reálně doložen). ÚS přesvědčivě nevysvětlil, proč tento vztah (jenž ze své podstaty přesahoval rámec běžného ryze kolegiálního vztahu)[7] nemůže objektivně (vůbec) vzbuzovat pochybnosti o nepodjatosti soudce.
ÚS navíc obecně zdůrazňuje, že je vždy nutné posuzovat veškeré okolnosti konkrétního případu. V tomto případu ale opomenul možnou účelovost výměny právního zástupce účastníka s poukazem na to, že zmínky stěžovatele o této účelovosti jsou „nepřesvědčivé a nepodložené“. S ohledem na celkové okolnosti tohoto případu ale výměna právního zástupce působila vcelku zvláštním (účelovým) dojmem (mohlo jít o právem reprobované zneužití procesního práva).
Poněvadž IV. senát ÚS dospěl k právním názorům odlišným od právních názorů vyslovených v předchozích nálezech ÚS, měl dle § 23 zákona o ÚS povinnost předložit věc plénu. Domníváme se, že ÚS se – mimo jiných – odchýlil od nálezu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 629/20, v němž neshledal mimoprocesní informace získané soudkyní (rešerše, e-maily) jako důvod pro podjatost. Soud k tomu v tomto dřívějším nálezu uvedl, že soudkyně tyto informace nevnímala jako důkazní prostředky, nýbrž jako nástroje k nabytí znalosti širšího kontextu daného případu (srov. bod 18 cit. nálezu).
Problémem tohoto rozhodnutí jednoduše je, že působí nedostatečně propracovaně, nepřesvědčivě a vnitřně rozporně. Sluší se navíc ještě podotknout, že ÚS podle všeho uplatnil mírnější metr pro posouzení podjatosti náhradního soudce (vcelku paušálně označil jeho vztah se zástupcem účastníka za nedostatečně intenzivní a ryze profesionální) než pro posouzení podjatosti zákonného soudce (u něhož velmi přísně vnímal pouhé nepodložené oznámení jako důvod pro vyloučení). Máme za to, že tento rozdílný přístup nemá oporu v zákoně ani v judikatuře.
Závěr
Judikatura ÚS i ESLP k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci kvůli jeho (možné) podjatosti je poměrně obsáhlá. Soudy zejména zdůrazňují, že je nutné vycházet z objektivního posouzení, z toho, jak se jeví soudcův stav k účastníkům, jejich zástupcům či věci objektivnímu pozorovateli, a že stačí důvodné pochybnosti o nepodjatosti. Bohužel není judikatura zcela konzistentní a konkrétní skutkové okolnosti (např. vztah soudce a zástupce účastníka) neposuzuje vždy stejnou optikou. Pokud se tohoto rozporného hodnocení dopustí Ústavní soud, nemají účastníci žádnou možnost obrany (odhlédneme-li od – v praxi velmi málo úspěšných – stížností k ESLP).